Doreen Virtue:
Hlavní překážkou uzdravení je chápat smrt, nemoc nebo zranění jako skutečné stavy, jež je třeba „odstranit“. Výzkumy na poli kvantové fyziky dokládají, že pro to, zda prožíváme zdraví, nebo nemoc, jsou rozhodující naše očekávání a to, čemu věnujeme pozornost.
Řekněme, že byste chtěli být prostředníkem uzdravení nějaké kamarádky. Nezačnete s předpokladem, že její nemoc je reálný stav, který byste se snažili zrušit. Léčebné snahy vycházející z myšlenky „Jdi pryč, nemoci!“ jsou ve své podstatě založené na mylné premise, že existuje problém vyžadující řešení. Takto vynakládáme energii a mentální sílu na něco, co má svůj vlastní život a vlastní hlavu. Ale nemá! Žádná nemoc je nemá!!
Celé spirituální léčení tkví v uvědomění, že problémy neexistují, že neexistuje smrt ani nemoci či zranění. Není tu nic, co by bylo třeba uzdravit, napravit, nebo změnit, protože všechno, co je skutečné, je již dokonalé.
Když toto vědomě zakoušíme jako pravdu, byť jen na okamžik, láska uzdravuje naši mysl od strachu. Naše materiální zkušenosti se potom změní tak, že odrážejí rozpoložení naší mysli.
Tak přiznám se, že zrovna na tuto myšlenku, že „problémy ve skutečnosti neexistují“, mám škatulku. Je to myšlenka typická pro hnutí New Age.
Když to mám nějak zhodnotit, pak musím dodat, že toto je jen půl pravdy. Z hlediska kvantové fysiky totiž vůbec nic neexistuje mimo naši mysl! Tedy nejen nemoci, problémy atd., ale nic, opravdu nic neexistuje. Celý vesmír je obsažen v naší mysli, včetně všech ostatních lidských bytostí, včetně všech těch miliard galaxií, všecko je to jen a jen jedna jediná velká mysl, a tou jsem já, tou jsi i ty… Všechno jedno jest. Všecko existuje jen do té míry, do jaké chceme, aby to existovalo. Jsme stvořiteli vesmíru nebo lépe řečeno, jsme totožní se Stvořitelem, jsme na něj napojeni, jsme jeho jednotlivé konečky, jeho konkrétní formy… To je představa kvantové fysiky: Nic doopravdy neexistuje, leda to, co ve své mysli (Boží mysli) tvoříme. Je to až závratná myšlenka, že jsme totožní s Bohem a stvořili jsme a pořád tvoříme vesmír k obrazu svému, že?
Křesťanský nebo biblický pohled na Stvořitele a nás jako stvořené je trošku jiný.
Bůh nás stvořil z lásky jako samostatné bytosti, ale vdechnul nám svého (!) ducha (nebo Ducha nebo prostě dech, rûach). Stvořil nás k obrazu svému, a to proto, aby k nám mohl navázat vztah lásky a my k němu, stejně, jako je láska v Bohu, uvnitř něj, v Boží trojici, stejně, jako již v něm je obsaženo společenství a vztah, čili láska, tak je tu i vztah mezi ním a námi. A pak je tu vztah mezi námi navzájem. Takže všichni jsme to samé, Boží stvoření, a přitom je každý z nás dokonale jedinečný a neopakovatelný. V ideálním stavu lásky jsme s Bohem zajedno, tvoříme s ním jednotu vůle, ale přitom máme možnost volby, svobodu, tento vztah opustit. Takže nejsme úplně totožní se Stvořitelem, přestože jsme jím učiněni a máme jeho dech, jeho ducha. Máme jej v sobě a přitom jej můžeme oslovovat, můžeme s ním kommunikovat. Kommunikace uvnitř jedné jediné celovesmírné mysli by vlastně byla úplně zbytečná, no ne? A nebyly by také vztahy úplně zbytečné, nebyla by sama láska zbytečná, kdyby vše byla jen jedna bytost a jedna mysl? Tak tyhle otázky mě u toho napadají, když srovnávám pohled na vesmír z hlediska New Age, kvantové fysiky a Bible. Řekl bych totiž, že kvantová fysika je úžasná, fascinující, ale fanatici New Age se na ní snadno vozí, aby zlikvidovali křesťanskou vztahovost … a kdo ví, možná i zodpovědnost … a s ní i lidskost. Mluví o lásce, ale pravou její podstatu, totiž vztah mezi Bohem a člověkem, nějak ignorují nebo se jim nehodí do krámu. Je to asi jako miminko v břiše maminky: Jsou jedna bytost nebo dvě bytosti? Nyní jsou spojeni, dokonale na sobě závislí, ale přijde chvíle, kdy se oddělí a budou dva. Podle toho tuším a prorokuji, že ten křesťanský pohled na věc, že člověk je Boží dítě, které se však od něj odděluje a učí se vztahu já-ty, – že tenhle křesťanský pohled se potvrdí, až se lidstvo dostane dál, až zjistí, že ono není stvořitelem vesmíru, ale že je Stvořitelovým dítětem, které k němu může mít nějaký vztah. Že tenhle křesťanský pohled je ve skutečnosti duchovně pokročilejší a vyspělejší, než ten jakoby revoluční a neuvěřitelný objev kvantové fysiky, že můžeme mít vliv na svět kolem nás jen pouhou myslí a přáním. Cožpak toto není princip modlitby, že samou vůlí a prosbou k Bohu můžeme měnit svět? Dokud kvantová fysika jako věda nedospěje k objevu Boha stvořitele, který je sice naší součástí, je sice na nás nějak zvláštně napojený, avšak přece od nás oddělený, tak prostě nedospěje, nebude dospělá. A to si tak trochu troufám prorokovat☺
